Dlouho jsem se bránila cestovat do arabského světa. Nevěděla jsem, co čekat. Byl to strach z neznáma. Zápisník golfistky, díl. 7
Sama o sobě si myslím, že jsem tolerantní. Moje kamarádky se mnou souhlasí, i když někdy je to na diskusi. Jsou ale situace nebo prostředí, kde se necítím úplně komfortně. Lidi zahalení v dlouhých hábitech a zarostlí plnovousem ve mně evokují strach a obavy, pocit, že za tou maskou něco skrývají.
Dlouho jsem tiše ignorovala manželův nápad zajít si na golf do Emirátů. Není to daleko a známí, co se nedávno vrátili, byli nadšeni z kvality golfových hřišť a služeb. Je důležité říct, že to byli všichni muži.
Po dlouhém přemlouvání jsme koupili letenky a vyrazili do Abú Dhabí. Vůbec jsem nevěděla, jak se na dovolenou připravit, bylo to v úplných začátcích, když se ještě běžně do Dubaje nelétalo. Velký boom dovolených začal až později. Netušila jsem, co si vzít na sebe. Předpověď počasí hlásila teplotu nad 30 stupňů C, co pro mě v naší kultuře znamená, že hraju v sukni a triku, sice s límečkem, ale bez rukávů. Také jsme se chtěli koupat a vyrazit ven, poznat kulturu a město. Ale v čem? Do civilu mimo hotel jsem si sbalila dlouhé kalhoty a košile s dlouhým rukávem, přibalila jsem pro jistotu šátek a klobouk. Stejně jsem pak měla zvláštní pocit, že mezi těmi černými burkami v nákupním centru působím jako zjevení.
Hotel byl asi 30 km za městem a měl vlastní hřiště. Tam jsem se cítila bezpečně. U bazénu sice byly místní maminky v burkinách, ale ty seděly u dětských brouzdališť a plaveckému bazénu s barem se vyhýbaly.
Areál byl veliký a služby pro golfisty byli nastavené tak, že hotelový servis zajišťoval přepravu na recepci golfového klubu. Před hrou pro nás přijel řidič, hezky se manželovi uklonil, popřál krásný den a nastoupili jsme aj s bagama do buginy. Jen pro informaci, ty bagy nejsou úplně nejlehčí. Když nám je na letišti váží, tak ručička ukazuje kolem 16 kilo. Tak nás ten usměvavý řidič po pěti minutách jízdy dovezl do klubu, vyskočil, aby manželovi pomohl s bagem, otevřel mu dveře a spěchal mu co nejlépe posloužit. A mě nechal sedět v autíčku, jako bych ani nebyla. To bylo moc, na to jsem nebyla zvyklá. Manžel si ale všimnul vzniklé situace, sebral řidiči bag a poslal jej, aby se postaral o mě. Ten výraz, na ten nezapomenu.. Jako by ho potrestal a on s očividným sebezapřením šel splnit úkol. V tom momentě jsem si přísahala, že jsem tady naposled a víc mě sem nikdo nedostane.
Ale nikdy neříkej nikdy. Hřiště mají nádherné, kuchyň je vynikající a nakupováním můžete vyčerpat sebe, manžela i peněženku. Navštívili jsme místní trhy, ochutnali lokální kafe, fíky i datle a prohlídli si mešitu. Tam jsem si zkusila oblečení muslimských žen. Musím přiznat, že jsem se zahalená do tradičního arabského oděvu najednou cítila bezpečněji a spokojeně jsem si užila nádhernou bílou mešitu při západu slunce. Měla jsem úplně jiný pocit, mnohem lepší, než když jsme projížděli starým městem a hledali prodejce datlí. To jsem v jedné čtvrti raději zůstala sedět v autě.
Jediné, co nám vadilo byli špinavé taxíky. Ale i to úplně vytěsnil úsměvný zážitek, na který když si vzpomenu, tak si říkám, že tohle se jinde ve světě snad ani nemůže stát. Na vzdáleném hřišti jsme čekali na domluvený odvoz. Najednou jen slyšíme tlumené dunění silného motoru. Přijíždějícímu Lamborghini jsme nevěnovali žádnou pozornost, čekali jsme něco většího, kam by jsme se s bagy vešli. A chybka. Z auta vyskočil řidič, představil se jako majitel taxislužby a omlouval se, že mají plno, řidiči nestíhají, tak přijel vlastním vozem. Jestli nám to nevadí. Nevadilo.
